Nyní žiji na japonském venkově. Pracuji na dálku pro jeden start-up v Tokiu, takže nemusím chodit do práce. Nájemné je levné a mám to blízko do lesů, k moři a řekám. Vzduch je měkký a můžu vyrazit kempovat, jakmile se mi zachce. Mám pocit, že toto prostředí podporuje mou duševní pohodu.
V létě děti odchovaly po deseti broucích a jelencích. Čtyři z nich spadli, když kopli do stromu poblíž jejich domu. Zbylých šest dostaly v insektáriu nebo na táboře. Takové události se prolínají životem.
Život hmyzu je krátký. S koncem léta umírají. Pokud je však krmíte nebo je uchováváte na chladném místě, žijí o něco déle. I když žijí jen několik měsíců, kvalita jejich času se mění podle toho, jak s nimi komunikujete.
Práce ve světě umělé inteligence vytváří iluzi univerzální existence. V digitálním prostoru se "čas" nevyčerpává. Ale když jste v kontaktu s reálným životem, Připomíná mi to, jak krásná je sama "konečnost".
Život ve městě je pohodlný a podnětný. Je však nebezpečné nadále bojovat pouze ve virtuálním světě bez možnosti poznat přírodu a živé tvory. Bez možnosti zažít přírodu a živé tvory je nebezpečné.
Pohybujte se, vnímejte vítr, trávte čas s hmyzem. Jedině tak zjemníte své myšlenky.
Pokud tedy znáte někoho, kdo se v digitálním světě zdánlivě ztratil, rád bych vás pozval do lesa s hmyzem. Lidé jsou také mnohem "mdlejší" tvorové, než si možná myslíte.